Za povodně nemohou ani politici, kteří se mezi sebou hašteří o tom, kdo co zanedbal či koho správně neinformoval, ani meteorologové, správci přehrad či nedobudované hráze a valy. Povodně jsou přirozený jev, jehož frekvence se bude díky změnám klimatu zvyšovat. To je základní předpoklad, ze kterého musí čeští politici vycházet. Povodním se nevyhneme, ale můžeme snížit jejich dopad a četnost. To je úkol politiků, ve kterém zatím selhávají.
Zničili jsme si krajinu, snížili její retenční schopnost (schopnost zadržovat vodu) a doslova si betonujeme půdu pod nohama. Řeky se snažíme uzamknout v regulovaných korytech, místo abychom jim nechali přirozenou volnost a možnost rozlivu. Když dojde k nejhoršímu, spoléháme se na technická opatření, jako jsou hráze, stěny či kapacitní koryta, které však často problém pouze posunou o „pár“ kilometrů po proudu.
Jako bychom zapomněli na schopnost zdravé přírody zadržovat vodu v krajině, a tím snižovat povodňové škody. Někdy se snad zdá, že co není z betonu, jakoby pro politiky a plánovače nefungovalo. Přitom opak je pravdou! Nivy řek s meandry, mokřady, loukami nebo lužním lesem dokáží zadržet obrovské množství vody. Cestou, jak zmenšit dopad povodní, není jen stavba protipovodňových hrází, ale především revitalizace technicky upravených toků ve volné krajině, aby se zpomalil postup povodňových vln, obnova a rozšíření přírodě blízkých území pro rozliv povodní, rozvolňování koryt v zastavěných oblastech do přírodě blízkých tvarů nebo odstranění stupňů a jezů, které nevhodně vzdouvají povodňové průtoky.
Nejde však jen o řeky samotné, ale o říční krajinu jako celek. Ta představuje 10 % rozlohy naší republiky. Velkou část říční krajiny jsme odvodnili a změnili na pole. Krajina nedokáže zadržovat prudké srážky, které v podobě povrchového odtoku způsobují bleskové lokální povodně, jejichž nahromadění má pak za následek záplavy na středních a dolních tocích řek.
Dalším, kdo přilévá olej do ohně, je intenzivní zemědělství. A to nejen prostřednictvím již zmiňovaného rozorávání mezí a odvodňování půdy (meliorace), ale i nevhodnou zemědělskou praxí, jako je například používání nepatřičných zemědělských postupů na svazích, pěstování nevhodných plodin a využívání nehodící se těžké mechanizace. Důsledkem je zrychlený odtok vody z polí i lesů a radikální snížení schopnosti krajiny zadržovat vodu. Intenzivní zemědělství tak na jedné straně způsobuje delší období sucha a na straně druhé přispívá k vyššímu rozsahu povodňových škod.
A ještě tu je jeden aspekt, který se často v souvislosti s povodněmi opomíjí - lesní hospodářství. Místo lesů máme smrkové plantáže, které dokáží pojmout pouhý zlomek objemu vody, který pojmou původní lesy s převládajícím bukem, jedlí, habrem a silně vyvinutým bylinným a keřovým pásmem s bohatým porostem mechu.
Po každých povodních slibují politici stamiliony na stavbu hrází, protipovodňových stěn, suchých poldrů, čas od času přijdou i s nějakou tou přehradou. Primárně je však třeba řešit příčinu, nikoli následky. O té se ovšem mlčí. Zmrzačili jsme si naši krajinu a je třeba ji uzdravit. Stejně jako je třeba vážně začít snižovat emise skleníkových plynů, které způsobují změny klimatu, kvůli kterým jsou a budou extrémní projevy počasí, mezi které patří i povodně, stále častější.
P.S. Greenpeace se rozhodlo během a po povodních věnovat svou kapacitu na likvidaci škod. Jak jsme pomáhali uklízet např. v jedné z vytopených pražských škol, můžete číst v blogu Jana Horáčka...
Tento text vyšel 12.6.2013 v MF DNES.
